SUBJEKT A OBJEKT. Na počátku bylo všechno prosté; obloha byla modrá, tráva zelená, kámen tvrdý, voda studená nebo, když stála jistou dobu na ohni, horká. Takové bylo piecfilosofické a předvědecké stanovisko člověkovo; takové je dodnes stanovisko převážné většiny lidstva. Ve filosofické hantýrce se tomuto stanovisku říká naivní realismus; je to víra, že svět kolem každého z nás existuje úplně tak, jak jej poznáváme svými smysly, anebo učeněji, že předměty (objekty) našeho poznání nejsou podmíněny naší osobností (subjektem).

Ale jednoho dne si kdosi všiml, že když se hůl způli ponoří do vody, vypadá jako zlomená; že barvy věcí se mění se světlem; že za jasného dne kopce na obzoru vypadají bližší, než když prší; že když vstanu z postele, zdá se mi, že ve světnici je chladno, ale když pak vyjdu na mráz a po chvíli se zase do světnice vrátím, světnice mi připadá teplou. Tyto zkušenosti zviklaly člověkovu důvěru v jeho vlastní smysly a dovedly ho k názoru, že naše poznání světa je závislé na dvou faktorech (činitelích): první leží mimo nás – to je objektivní faktor. Druhý faktor – to jsme my sami: naše smysly, naše myšlení, cítění. Je to faktor subjektivní. A teď vzniká důležitá otázka, který z obou těchto faktorů při našem poznávání převažuje.

Tzv. subjektivismus drží palec faktoru subjektivnímu; všechno naše poznání závisí na našem rozumu a jeho zákonech nebo na našem citu a vůli. Jak věci mimo nás doopravdy vypadají, nedovíme se buď vůbec, nebo jen zčásti. Mezi těmito subjektivisty je nepřehledná řada stupňů a druhů; nejvýstřednější z nich, solipsisté, popírají vůbec jakýkoli objektivní faktor v poznání a tvrdí, že všechno jsem jen já sám, salus ipse – svět je mé zdání, má představa, můj výtvor. „Komické," řeklo tom právem Masaryk, ,jak může být lidský tvor tak domýšlivý." Tzv. subjektivní relativismus praví, že všechno naše poznání pochází ze smyslů, a že tedy nemůžeme poznat nic z absolutní, mimo nás ležící skutečnosti. Něco jiného tvrdil Kant, který stanovil, že poznání je závislé na subjektu, ale objektivita tím není ohrožena, neboť všichni lidé, tedy všechny subjekty mají stejné, pro všechny stejně platné formy rozumové.

Stanovisko opačné, objektivismus, jsme už poznali v jeho nejdůslednější podobě naivního realismu. Mírnější podoba objektivismu je tzv. realismus kritický, který se snaží být práv oběma faktorům, z nichž se skládá náš obraz světa, subjektivnímu a objektivnímu. Takové bylo stanovisko našeho Masaryka Naše smysly jsou šálivé, praví kritický realista, ale můžeme je kontrolovat rozumem a zkušeností. Vím velmi dobře, hovoří kritický realista dál, že např. chuť je subjektivní smyslový dojem, a proto nemohu tvrdit, že cukr je sladký, protože nemocný člověk jej může shledat třeba hořkým. Chemický vzorec třtinového cukru Cl2H2Pll však vystihuje pravdu obecně platnou. K velmi podivným důsledkům došla škola tzv. pozitivistů, kteří se postavili na stanovisko krajního objektivismu, na stanovisko vědecké, studující fakta a nic než fakta. Nebudeme se trápit otázkou subjektu a objektu, řekli; omyl je stejným faktem jako pravda, mravnost jako nemravnost, hora Sněžka jako tvůrčí nápad umělcův. To všechno jsou holé skutečnosti, na něž se chladně a objektivně díváme. – Objektivismus tedy, uznáte, velmi přísný; podíváte-li se však na věc blíž, shledáte, že toto stanovisko je nachlup shodné s hlediskem solipsisty a že rozdíl je jen ve slovech.

Vidíte na těchto několika příkladech, že otázka subjektu a objektu je výsostně ošemetná, neboť je koneckonců totožná s první a poslední otázkou vší filosofie, s otázkou pravdy: tážeme-li se, co je pravda, tážeme se na pravdu objektivní, protože svou, subjektivní pravdu zná každý. Nemůže být sporu o tom, že člověk jakožto poznávající subjekt nemůže vylézt ze své kůže, nemůže, jak se v hantýrce filosofů často říká, přeskočit svůj vlastní stín, a nemůže tedy nic měnit na svých poznávacích mohutnostech a poznávat svět jej obklopující jinak, než jak je sám k tomu uzpůsoben. Ani nejzavilejší objektivista třebas nemůže popřít skutečnost, že žádný objekt nemůže být poznán ve vší své plnosti,jinak řečeno, že objekt jest v aktu poznávání subjektem vždy nutně ochuzován. Náš zrak např. může postřehnoutjen nepatrný zlomeček elektromagnetických vlnění. Představme si, že by se citlivost našich smyslů nějakou náhlou mutací zmnohonásobila, takže bychom byli zčistajasna s to přímo postřehovatněkteré fyzické skutečnosti, o jejichž existenci se přesvědčujeme toliko oklikou, cestou experimentu, výpočtu a za pomoci důmyslných přístrojů – v té chvíli by se zajisté naše dosavadní, zvykem a zkušeností ustálené ponětí o světě nadobro zhroutilo a my bychom si s údivem uvědomili hloubku propasti mezi poznávajícím duchem a poznávaným světem materiálním. Ale tady se už dostáváme do oblasti spekulací ošidných a nebezpečných; my laici učiníme nejlépe, přidržíme-li se svého zdravého rozumu a řekneme-li si moudře a krátce, že svět, obklopující každého z nás, zajisté není takový, jaký se jeví našemu poznání, ale nemůže být venkoncem a naprosto jiný, a že i když tráva ve skutečnosti není zelená, nicméně prudká a elementární přesvědčivost, s jakou nám představuje svou zelenost, musí mít svůj důvod nejen v nás, nýbrž i mimo nás. Mají-li pravdu kritičtí realisté, že uznání sladkosti cukru je závislé na zdravé chuti, je neméně pravda, že uznání správnosti vzorce CI2H2PII je závislé na zdravém rozumu. Za pomoci zdravého rozumu bude filosofie méně filosofická a svět méně nepochopitelný, zato slušnější a mravnější; proto zdravý rozum budiž naším vodítkem a mírou naší. – O subjektu v logice, viz Soud, II. SUBSTANCE. Poznáváme věci podle jejich vlastností. Když odcházím z kavárny, poznám svůj kabát, jejž jsem před několika hodinami pověsil na věšák, podle jeho barvy, velikosti, odřeného límce, obsahu kapes. Bezpečně jej vytáhnu z hroznu jiných kabátů, obléknu jej a odejdu v nevinném metafyzickém přesvědčení, že je identický (totožný) s kabátem, jejž jsem byl po příchodu do kavárny odložil, neboť má touž barvu, týž střih, týž odřený límec, obsah kapes atd. Jsem si dokonce jist – tady už metafyzická odvážnost nezná mezí – že tento kabát je identický s kabátem, jejž mi krejčí ušil před deseti lety, třebaže tenkrát neměl odřený límec, kapsy měl prázdné a barvu docela jinou; dal jsem si jej totiž loni přebarvit. A kdybych si už do smrti nevydělal na kabát nový, až by původní látka byla do posledního kousku nahrazena záplatami, byl by to pořád týž kabát. Identita mého kabátu by však rázem ustala tehdy, kdyby si jej např. má žena dala přešít na sukni.

Vlastnosti věcí jak vidno, se mění, ale věc zůstává až po jistou hranici táž.

Totožnost věci se sebou samou je tedy – aspoň do jisté míry – nezávislá na jejích vlastnostech nebo, přesněji, není závislá na všech jejích vlastnostech. Vlastnosti, na nichž je závislá, nazýváme podstatnými; ty, na nichž závislá není, nazýváme nahodilými.

Které vlastnosti věcí jsou podstatné a které jsou nahodilé? Látka, z níž je věc zrobena, zajisté není podstatná: můj kabát, řekli jsme, zůstane identický sám se sebou, i když ztratí poslední čtvereční milimetr původní látky. Biologie nás UČÍ, že veškeré buňky; z nichž se skládá lidské tělo, se během člověkova života několikrát změní; a přece člověk od narození do smrti zůstává identickým sám se sebou. Co tedy je podstatné? Forma? Dojista ne. Forma novorozeněte je docela jiná než forma starce. Tedy chemické složení? Naprosto ne; můj kabát byl původně vlněný a záplaty, jimiž možná jednou nahradím jeho látku, mohou být z buničiny nebo z bavlny. Ale neztrácejme čas. Dvě biliárové koule, dvě psací pera téže velikosti a značky mohou mít přesně navlas, matematicky tytéž vlastnosti – a přece nejsou identické. Co tedy způsobuje identitu věci se sebou samou? Jsou věci vůbec identické se sebou samými?

Nejsou, odpovídají někteří myslitelé. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, pravil moudrý Herakleitos; Vltava, v níž ses koupal včera, je docela jiná řeka než Vltava, v níž se koupeš dnes. Všechno je jen klam a mam. Na tomto světě není žádných věcí; to, co nazýváme věcmi, jsou pouhé jevy základní, neproměnné substance neboli podstaty. Substance? Co to je? ptáte se. Nic. Pouhé slovo.jímž zakrýváme svou nevědomost. Substance je to, co – na rozdíl od „pouhých" jevů – doopravdy jest, to, čemu přináleží identita se sebou samým, pravé „bytí" Jednotlivé věci neexistují, mají pouze účast na substanci; jsou to její mody (viz Atributy a mody). Podle Spinozy sustance je to, co je samo v sobě a může být pochopeno sebou samým – jinak řeceno Bůh. Kant říká: Při všech změnách jevů substance zůstává a její množství se v přírodě ani nezmenšuje, ani nezvětšuje. Klasická mechanistická fyzika znala jedinou substanci: silou přitažlivosti a odpudivosti nadanou hmotu.

Tento názor, který upírá jednotlivým věcem opravdové bytí a přiznává je všeobecné, neměnné, celému univerzu společné substanci, nazýváme názorem univerzalistickým; je velmi důvtipný, ale odporuje základní zkušenosti každého z nás. Říkej si, co chceš, řeknu já, řekneš ty, řekne kdokoli na světě – jájsemjá a vím bezprostředně, naléhavě a nutně, že včera, před deseti, před dvaceti lety jsem to byl já a tak dál až do mé smrti; a má nesmrtelná duše – říkají někteří – to budu zase já. Mé vlastnosti jsou proměnlivé, ale základ těchto vlastností, má individualita, je neměnná, identická se sebou samou. Protože nejsem sobec ani blázen, přisuzuji touž individualitu i všem ostatním lidem, ano i věcem. Řeka, v níž se dnes koupu, je totožná s řekou, v níž jsem se koupal včera. Voda se změnila, ale řeka zůstala táž. Ztratila by svou identitu se sebou samou, kdyby vyschla nebo rozlila se: pak by to už nebyla řeka, nýbrž řečiště, koryto nebo močál. Tomuto názoru na rozdíl od univerzalistického se říká názor individualistický. Individualistický výměr substance je tento: stálý, neměnný podklad proměnlivých vlastností. Když se tento podklad změní, věc přestává být tím, čím byla – ztrácí svou identitu se sebou samou. Individualista nehledí tolik na jednotlivé prvky věcí jako na funkční souvislosti těchto prvků. Univerzalistický názor je blízký názoru chemickému, individualistický biologickému, najmě vitalistickému. Staří scholastikové, kteří po Aristotelovi zdědili jeho individualismus, lišili mezi substancí, neměnnou nositelkou nahodilých vlastností, případků neboli akcidentů (latinsky accedo = přistupuji, odtud akcidens = to, co přistupuje k substanci) a mezi bytností neboli essencí – tím, co dělá věc tím, čím jest; toto lišení je v moderní filosofii bezvýznamné. – Nechybí ovšem filosofů, kteří pojem substance ať univerzální, ať individuální co nejrozhodněji odmítají jako nevědeckou metafyzickou smyšlenku, např. Berkeley, empiriokritici sté aj. Mají možná pravdu, ale odnímají zdravému rozumu jeho jedinou ubohou oporu; však také sami zhusta upadají do nejpodivuhodnějšího bludu lidské myšlenky, do solipsismu.

Substance je základní pojem vší metafyziky. První pojem, základní pojem, vstupní brána do metafyziky – a kolik rozporů! To ovšem vězí v povaze tohoto prostého, snadno pochopitelného (což vám potvrdí každý primitiv), nevyzpytatelného, tajemného (což vám potvrdí každý vědec a filosof) světa.


[BACK]